Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem

26. 12. 2011 8:59:46
Lidová moudrost nebo prázdné klišé? Či snad v tomto případě neplatí tertium non datur? Zdá se, že život mi na to dává odpověď. Stojím na letišti ve Frankfurtu a čekám jako první u přepážky, až nás pustí do letadla na Prahu ...

Stojím na letišti ve Frankfurtu a čekám jako první u přepážky, až nás pustí do letadla na Prahu. Konečně se dostavili dva mladí kontroloři palubních vstupenek. Muž obrácený zády ke mě, řeší s jedním z nich nějaký svůj nárok na zvýhodněnou přepravu ručních zavazadel. „To je od srpna jen na zlatou kartu,“ vysvětluje mu německý úředník. Pán se zavazadlem se nevzdává a dosti dobrou, ale ne dokonalou němčinou se hlásí o své právo, podložené prý jinou, podrobnější informací. Úředník nakonec jeho nárok uznává. Pán se spokojeně otočí.
„Zdravstvujtě,“ povídám. Vytřeštil na mě oči: „Jak jste proboha poznal, že jsem Rus?“
„Podle vašeho přízvuku,“ říkám. „Buď jste Rus nebo Ukrajinec.“
„Jsem z Oděsy a rodinu mám v Portugalsku.“
„Můj dědeček býval koncem 19. století v Oděse soudcem,“ říkám, abych navnadil tohoto mladého muže, který podnítil mou zvídavost, k další konverzaci. Ale hned dodávám: „Narodil jsem se v Československu, kousek od Prahy, a skoro celý život jsem prožil v Praze.“
„Neříkejte! Mluvíte tak dobře rusky! A odkud pocházel váš otec?“
„Z Kirovogradu. Dnes je to také Ukrajina. Matka zase žila v Melitopolu. Ale byla po otci Češka, příslušná do Turnova. Jelikož si později v Praze vzala ruského emigranta, mluvilo se u nás doma rusky. A venku s kamarády jsem přirozeně mluvil česky. Takže jsem od malička mluvil dvěma jazyky. Naučil jsem se jim zřejmě současně. Později mi proto šly líp i jiné řeči.“
„A umíte portugalsky nebo španělsky? Já mluvím portugalsky tak, že Portugalci říkají, že dokud mě nevidí, nepoznají, že nejsem Portugalec.“ Můj náhodný známý je skutečně spíš slovanský než pyrenejský typ. Vtom mu zvoní mobil a on opravdu promlouvá plynnou portugalštinou. Jestli je k nerozeznání od rodilého mluvčího, si netroufám posoudit. Myslím, že jsem v životě žádného Portugalce mluvit portugalsky neslyšel.
„Víte, kdy jsem si uvědomil, co pro člověka znamená znalost jazyků?“, říká náhle. „Stalo se to, když k nám do firmy přijel jeden americký expert. Postavil se před nás a spustil přednášku v angličtině. Nikdo z nás mu nerozuměl ani slovo. Seděli jsme jak zmoklé slepice. Jen náš ředitel nám všechno suverénně překládal. Tehdy jsem pochopil – znát jazyk znamená nabýt svobody.“
Ještě nikdy mě tak radikální formulace nenapadla. Byl jsem zvyklý vykládat, že znalost jazyka nám otvírá nové obzory, cestu do světa, nabízí nám nové možnosti, nebo jsem se prostě odvolával na rčení. Kolik řečí umíš – tolikrát jsi člověkem. Co však znamená? To, že je nás jaksi více v jedné osobě? Rčení, přísloví je ovšem lidová moudrost, jež se obvykle vyjadřuje obrazně, v symbolech. Nemůžeme je tedy brát doslovně. Vždyť „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“ nebo „tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne“ přece také není o kopání jam či chození se džbánem pro vodu. Co je obsahem výroku „tolikrát jsi člověkem“, pozná člověk pohříchu teprve tehdy, když vícejazyčnost a její pouta – jestliže nás obkličuje – nebo její blahodárnost – jestliže se jí zmocníme – na vlastní kůži zažije.
Znalost jazyků dává člověku nové dimenze. Dimenzi svobody jsme právě pojmenovali. Na letišti ve Frankfurtu jsem několik hodin prožíval ještě několik jiných dimenzí. Přiletěl jsem airbusem Vietnam Airlines z Hanoje. V tranzitu jsem zůstal já a asi dvacet Vietnamců, převážně žen. Jak jsem zjistil později, nejméně jeden z mužů mluvil velmi dobře česky a z toho vyplývala zřejmě jeho přirozená autorita ve skupině. Na tomto obrovském letišti, které nevyniká zrovna dokonalým orientačním systémem, si ale ani on nevěděl rady. „Já se někoho zeptám,“ řekl jsem jim vietnamsky. Vietnamština je náhodou mým oborem. „Vy umíte německy?“ vložili ve mě své naděje. Německý policista mi vyložil přesně, kde zahnout vlevo, kde vpravo, jak podél výdeje zavazadel projít k stanovišti služby „Rent a car“ a tudy k stanovišti Czech Airlines. Celá skupina mě následovala. Stal jsem se jim prospěšným – to byla dimenze užitku a důvěry. A já náhle nebyl sám – to byla dimenze bezpečí a jistoty, že se neztratím.
Snad bychom mohli moderněji říct: Kolik řečí znáš, o tolik více máš dimenzí, o tolik více napojení na okolní svět, o tolik více zakotvení na něm. A přece zůstáváš sám sebou, jenže neskonale bohatší. Bohužel to pozná, jen kdo to zažil. Člověku, který to neprožil, může tvrzení Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem, znít jako prázdné klišé či připadat jako nepolapitelná chiméra. Naši předkové to však zažili. Právě proto nám mohli zanechat tuto moudrost. Věřme jim.

Autor: Ivo Vasiljev | pondělí 26.12.2011 8:59 | karma článku: 26.18 | přečteno: 3717x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Katerina Kaltsogianni

Tedy mohli byste za mnou do Řecka

Jestli je to nutné? No jasně, že je to nutné, dokonce je to akutní. A proč je to akutní? Protože tam jsem to já, tam se směji, tam si plavu, lítám tam v plavkách a užívám si slunce a moře. Jsem tam úplně jiná, tam jsem to já.

23.4.2019 v 19:29 | Karma článku: 12.93 | Přečteno: 272 | Diskuse

Michal Pohanka

Otevřte brány do garáží aneb Pornosaniťáci

Musím přiznat, že dnešní článek Josefa Prouzy o pornostudentkách mi dal těžkou morální herdu do zad. Uvědomil jsem si totiž, že jsem vlastně pornozávozník, a udělalo se mi ze sebe šoufl.

23.4.2019 v 19:28 | Karma článku: 15.93 | Přečteno: 586 | Diskuse

Libuše Palková

Co vás napadne při pohledu na zlatý déšť?

Zlatý déšť už pomalu odkvétá. V okolí našeho domu je keřů hned několik a pořád jsou ještě krásné. Ráda se u těchto prvních poslů jara zastavím, teda jedněch z prvních a potěším zrak pohledem do syté žluti jejich drobných kvítků. .

23.4.2019 v 17:41 | Karma článku: 12.29 | Přečteno: 507 | Diskuse

Olga Pavlíková

Puch z Pruchniku

V jakémsi polském Pruchniku Puchniku pálili zapálení katolíci Jidáše v podobě panáka, napřed ho však zapálené dětičky zapálených dospěláků zmlátily.

23.4.2019 v 17:17 | Karma článku: 10.88 | Přečteno: 290 | Diskuse

František Skopal

Pád falešné sebedůvěry otevře cestu k Nejvyššímu

Čemu věří současný člověk? Hlavně sobě samému, svým schopnostem, možnostem a svému rozumu. Je doslova pyšný na to, co dosáhl ve vědě, v technice, ve zdravotnictví, ve vzdělání a v mnoha jiných oborech lidské činnosti.

23.4.2019 v 14:46 | Karma článku: 5.12 | Přečteno: 106 | Diskuse
Počet článků 5 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1403
Český lingvista a orientalista, zabývající se vietnamštinou, vícejazyčností a kulturami východní Asie. Zajímá mě současný svět a jeho budoucnost.

Najdete na iDNES.cz